Vyšehradský hřbitov neboli „Slavínský hřbitov při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě“ je od 19. století národní pohřebiště, místo odpočinku významných českých osobností a jejich rodin.
Na východní straně hřbitova stojí společná hrobka vybraných osobností – Slavín. U vchodu na západní straně se nalézá samostatné oddělení, kde jsou pohřbeny řádové sestry (voršilky, bartolomějky, redemptoristky).
Rozloha hřbitova činí 0,81 ha. Na pozemku stojí kaple a márnice.
Hřbitov byl na tomto místě již ve 13. století. Hřbitov představoval výjimku mezi pražskými hřbitovy v tom, že zde bylo v roce 1785 zvláštním výnosem povoleno pohřbívání, ačkoliv ostatní hřbitovy u kostelů uvnitř města byly z hygienických důvodů zrušeny.
Proměnu hřbitova v národní pohřebiště navrhl politik František Ladislav Rieger a zasloužil se o ni v roce 1869 zejména člen vyšehradské kapituly Václav Štulc. V roce 1887 byly na severním a západním okraji hřbitova postaveny novorenesanční arkády podle projektu architekta Antonína Wiehla. V letech 1889–1893 byla postavena společná hrobka pro nejvýznamnější osobnosti české kultury, umění, vědy a techniky Slavín. Architektem byl opět Wiehl, autorem plastik sochař Josef Mauder.
Dne 7. května 1939 se na Vyšehradském hřbitově konal druhý pohřeb básníka Karla Hynka Máchy, který se stal národní manifestací v počátcích nacistické okupace českých zemí, ještě před začátkem druhé světové války.
Symbolické hroby
Symbolické hroby s pomníky zde mají právnička a politička Milada Horáková (popravena v Praze na Pankráci) a malíř a spisovatel Josef Čapek (zahynul v dubnu 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen v době 2. světové války). Na hrobce Emauzských benediktinů poblíž basiliky sv. Petra a Pavla je uvedeno jméno emauzského opata Arnošta Vykoukala, který zemřel v koncentračním táboře a jeho ostatky jsou nezvěstné, což na hrobce dokazuje nápis “ubidemque sepultus” (tj. “pohřben neznámo kde”).
